Můj životní příběh
Jako každý příběh, i ten můj začíná v minulosti.
To, čím jsem v současné době, definují vlastní hluboké zážitky a zkušenosti, prohry i vítězství, poučení i uvědomění si nedůležitých věcí, které jsem odvrhla, i těch důležitých, které jsem přijala a osvojila si.
Můj životní příběh není jednoduchý a krátký :-).
Věřím, že pokud člověk dostává, měl by i dávat. A proto své získané zkušenosti a poznání předávám dál, abych mohla svému okolí a svým klientům pomáhat v jejich složitých životních situacích.
Přečtěte si celý můj příběh
Studia a stáže
Už od dětství jsem byla pilná studentka, bavilo mě se učit a vzdělávat. Jako společenská a extrovertní bytost jsem se do školy vždycky těšila i na kamarády. Taky jsem byla hyperaktivní, a tak jsem na základní škole chodila do baletu, sboru a do dramatického kroužku, aby se ta moje energie trochu vybila.
V 15 letech mě mamka vzala na můj první meditační kurz. Doteď si pamatuju, že jsem po prvním dni měla pocit, jako když lítám, tak krásně a lehko mi bylo. Zkrátka moc mě to bavilo už tehdy.
Brno, Paříž a stáž v Beninu
Později jsem vystudovala francouzštinu na Masarykově univerzitě v Brně a pak Humanitární akce a projektový management v Paříži. U toho jsem v Paříži uklízela byty, hlídala děti a dělala spoustu dalších brigád, abych si na studia vydělala. Také jsme s kamarádkou tehdy založily organizaci pro zahraniční studenty na naší pařížské univerzitě. Byly to celkem divoké a pracovně (i jinak) hodně nabité roky. Taky to byly roky, kdy jsem celkem dost pila alkohol, příležitostně kouřila, nestíhala moc odpočívat a měla několik ne úplně zdravých vztahů. No obecně jsem žila dost nezdravě (snickerska v metru cestou ze školy do práce místo obědu atd.).
V rámci studia humanitárních akcí jsem nejdříve v prvním ročníku odjela na pracovní stáž do Beninu, kde jsem strávila 5 měsíců. Tahle první cesta do západní Afriky mě hodně změnila. Benin patřil tehdy, v roce 2012, k nejchudším zemím na světě. Spousta věcí mě tam šokovala: např. taxikář, který mi nabízel svoje dítě, ať si ho vezmu do Francie, že se tam se mnou bude mít líp. Šokovala mě všudypřítomná chudoba anebo třeba mladičké prostitutky v místním nevěstinci. V Beninu jsem se toho hodně naučila. Třeba si víc vážit pro nás „obyčejných“ věcí. Bydlela jsem u místní rodiny a 5 měsíců jsem prala všechno své prádlo v ruce (ručníky taky :)). A že ho při těch 40ti stupňových vedrech nebylo málo. Pobyt v Beninu mě obecně naučil větší pokoře a vděčnosti. A taky mi do hloubky ukázal důležitost toho v něco věřit (místním lidem víra v Boha pomáhala překonat útrapy chudoby – zní to jako klišé, já vím :)). A v neposlední řadě si vážit vzdělání, které za mě má velkou moc a sílu.
2 roky v Ghaně
Ve druhém ročníku magisterského studia jsem odjela na stáž do Ghany. Z původních plánovaných 6 měsíců se staly skoro 2 roky. Opět jsem pracovala v oblasti vzdělávání, tentokrát jsem ale místo stáže dostala nabídku na manažerskou pozici. Bylo to pro mě velké učení – najednou jsem s kolegou vedla tým skoro 50 lidí, já – mladá Češka s minimem manažerských zkušeností – jsem měla vést místní učitele na francouzské vzdělávací instituci v Ghaně.
Ghana mě učila nejen v práci, ale díky různým zkouškám jsem se chtě nechtě učila větší pokoře, vděčnosti, odolnosti a trpělivosti. Mou trpělivost zkoušely otravy z jídla (a s nimi spojené návštěvy v nemocnicích) a nekonečná lékařská vyšetření ve vojenské nemocnici (potřebná pro získání povolení k dlouhodobému pobytu). Má odolnost se budovala 4 měsíčním pobytem v domě bez tekoucí vody, odkud jsem si chodila pro vodu do studny a umývala se za pomocí velkého kelímku od jogurtu. Později mě trpělivosti a odolnosti učily i pravidelné několikahodinové výpadky elektřiny (v rámci úspor vlády).
Zároveň jsem v Ghaně zažívala tolik nádherných momentů, tolik sounáležitosti a vděčnosti za život a za všechno, co v něm mám. Měla jsem tam skvělé kamarády, kteří byli jako moje rodina, bavila mě místní kultura, cestování, tancování na ulici a obecně umění užívat si život a vyžít třeba i s málem. A znovu jsem v Ghaně viděla, jak moc je důležité věřit v něco vyššího, co nás přesahuje.
Práce v neziskovém sektoru
Humanitární projekty, vyhoření a ztráty
Po 6 letech v zahraničí jsem se rozhodla vrátit zpátky do České republiky. Vysněnou práci jsem našla v Praze. Jako manažerka jsem měla na starost zahraniční oddělení jedné neziskové organizace a zároveň vedení několika humanitárních projektů.
Díky tomu jsem skoro 2 roky jezdila na kratší pracovní pobyty do uprchlických táborů (Irák, Jordánsko, Myanmar, Libanon). Tam jsem znovu zažívala velké učení. Setkávala jsem se s lidmi, kteří v důsledku válečných a jiných konfliktů přišli o střechu nad hlavou, všechny své jistoty, i o své blízké. Poslouchala jsem drastické příběhy z bombových útoků, příběhy bezmoci, ale i odvahy, odolnosti a síly. Byla to psychicky velmi náročná práce, na kterou jsem tehdy nebyla dostatečně vybavená.
Po 6 letech práce v neziskovém sektoru jsem pracovně vyhořela a dostala se až na samotné dno. Vyhoření se projevilo fyzicky i psychicky – zdravotně jsem byla pod bodem mrazu (opakované záněty zubů, střevní potíže, vynechání menstruace na několik měsíců – v důsledku stresu, závratě v noci – výsledek zablokované krční páteře, neustálá únava atd.).
Zároveň přišel rozchod s tehdejším partnerem a stěhování ze společného bytu. Jinými slovy jsem přišla o práci, partnera i bydlení (chronologicky přesně v tomto pořadí), což znamenalo ztrátu všech životních jistot najednou. V tomto období ztrát jsem postupně začala přemýšlet o tom, co všechno jsem ve vztahu i v práci podělala, přestala jsem z toho na několik měsíců spát a výsledkem byla hluboká deprese.
Restart, osobní rozvoj a cesta k sobě samé
Tento vynucený restart a „zaneřáděné nitro“ byl začátek cesty sama k sobě. Vyhoření a následná deprese byly důsledkem mých nezdravých přesvědčení (emočních programů), nezdravého vztahu sama k sobě, nezdravého vztahu k práci, nedostatku sebevědomí a sebehodnoty, nedostatku hranic (v práci i v životě obecně)…
Terapie, studium v oblasti psychologie a osobního rozvoje, semináře, přednášky, workshopy… To všechno mě postupně více propojovalo se sebou samotnou. S mými dary a talenty, skrytými touhami a přáními… ale také s mými zraněními, nezdravým nastavením ve vztazích a v práci. Např. s tou zraněnou holčičkou ve mně, která hledala lásku všude okolo, než ji mohla najít sama v sobě (měla jsem vícero závislostních vztahů a roky jsem marně hledala lásku a přijetí venku). Taky s tou ženou, která chtěla zachránit svět. Tolik se vžila do své role humanitární pracovnice, že zapomněla sama na sebe. A teprve potom, co vyhořela, konečně začala „zachraňovat“ sama sebe. Tím měla začít že ano. Nemůžeme dávat světu to, co sami nemáme, ale to vím až teď.
Také jsem díky vyhoření konečně opustila „masku dokonalé ženy“. Tato žena chtěla nedělat chyby a všechno tak strašně moc dokonale zvládnout, až nakonec nezvládala nic. A to bylo moc dobře, konečně si totiž dovolila být slabá, křehká a zranitelná. Prostě konečně víc žena (a ne muž v sukních).
Současnost a koučink
Nyní se už několik let s láskou věnuji vyrovnávání své ženské a mužské stránky. A znova se učím „být princeznou“ (která dávno nepotřebuje jezdit na služební cesty do Iráku, aby si dokázala svou sebehodnotu :)).
Velkým milníkem v oblasti seberozvoje pro mě byl Kurz Učitele jógy v Indii (200 h). Tam jsem pochopila, že víc než vedení jógových lekcí mě baví vést meditace a dechová cvičení. Taky jsem tam v ašrámu dostala odpovědi na otázky, na které jsem předtím celý život čekala.
O koučovacím výcviku jsem snila několik let. Absolvovala jsem ho u Lenky Procházky (Černé) v Praze na PURE MIND, celostní škole koučů a mentorů. Byl celostní, takže jsme propojovali duši, mysl a tělo a pracovali s emočními programy, psychosomatikou, spiritualitou, energetikou těla atd.
Dnes pracuji jako mentorka, koučka a lektorka. Dělám celostní konzultace a workshopy, kde velkou roli hraje spirituální rozměr. A hlavně individuální přístup – každý jsme jedinečný a potřebujeme něco jiného. Miluju svou práci :).
Kamarádi o mně říkají, že je ladím na vlnu dětského nebo puberťáckého humoru. A já mám tuto svou hravou stránku moc a moc ráda, vyrovnává totiž tu mou další: hlubokou, přemýšlivou a zodpovědnou. Klienti u mě oceňují hloubku, ale zároveň lehkost. Často konzultace nazývají „koučink s přesahem“.
Co se týče mých vlastních výzev v životě: ještě stále se učím více odpočívat, zpomalovat a více se uvolnit do proudu života.
V životě mi dělají radost krásné hluboké vztahy, moje naplňující práce, příroda, voda v jakékoliv podobě, tanec, káva, čaj, květiny, hory a asi tisíc dalších věcí. A pak taky hodnoty jako láska, empatie, upřímnost a sounáležitost. Kromě toho se umím radovat z maličkostí a to můj život dělá krásným každý den.